spřátelení - >thisss<

Rekalmy - >thisss<

Únor 2010

Vanyar

7. února 2010 v 17:27 | Terezija |  elfové

Vanyar

V příbězích, které se dochovaly lidem, se nejméně vypráví o té ze tří čeledí elfů, jež se vydaly na Velkou pouť ze Středozemě do Zemí neumírajících, která je považována za první a jejíž král Ingwë je uváděn jako nejvyšší pán nade všemi elfskými národy. Jsou to Vanyar, Sliční elfové. Zdají se zlatí, protože vlasy mají nejplavější ze všech národů. Jsou nejvíce v souladu s Valar a ti je nejvíc milují; úradky Pána Valar Manwëho a jeho choti Vardy jsou pro ně vždy závazné.
Vanyar neměli mnoho společného s lidmi. Do Středozemě se vrátili jen jednou, a to aby bojovali s Morgothem ve Válce hněvu, jíž skončil První sluneční věk. Žádný z Vanyar se ve Středozemi nezdržel, všichni překročili moře a vrátili se do Zemí neumírajících.
To, co je o Vanyar známo, se lidé doslechli od Vyhnanců - Noldor, kteří se vrátili do Středozemě v době vzniku lidí. Přestože jsou Vanyar nejméně početnou ze Tří čeledí, jsou nejmoudřejší a nejudatnější.
V prvních dnech ve Valinoru postavili s Noldor město Tirion na zeleném pahorku Túně. Bylo to velké město s bílými hradbami a věžemi a nejvyšší ze všech elfských věží byla Mindon Eldaliéva, věž Ingwëho. Z ní svítila přes Stínové moře jedna stříbrná lampa a na nádvoří Ingwëho věže stál Galathilion, semenáček ze stromu Telperionu, a vzkvétal s elfským lidem.
Po čase si však Vanyar ještě více zamilovali světlo Stromů, protože je inspirovalo ke skládání básní a písní, které je jejich největším potěšením. Proto se chtěli usídlit tam, kde je viděli v plné síle. Ingwë tedy vyvedl svůj lid z Tirionu na úpatí Taniquetilu, hory Manwëho. Vanyar se zavázali, že tam zůstanou, a zůstávají tam, přestože Stromy dávno pohasly.

Temné roky

7. února 2010 v 17:20 | Terezija |  lotr - ostatní

Temné Roky

Ve Druhém roku povstal Sauron, mocný Maia, kdysi Morgothův hlavní pobočník a velitel. Zprvu se chtěl napravit, ale po odchodu vojska Valar zůstal ve Středozemi a postupem času opět propadl zlu. Jak Númenorejci stále navštěvovali Středozem, Sauron dostal strach z jejich rostoucího vlivu. Po tisíci let Druhého věku se přestěhoval do Mordoru. Tam začal shromažďovat vojska - Morgothovy stvůry a potomky Východňanů. K nim přidal mnoho dalších, které dokázal zlákat, především lidi. Usiloval také o elfy, a tak se vydal do Lindonu, kam mu Gil-galad nepovolil vstup, a do Eregionu, kde ho klenotníci srdečně přijali. Měl totiž krásnou podobu a bedlivě tajil své černé záměry. Kolem roku 1500 začal Sauron s kováři vyrábět Prsteny moci. Během následujících přibližně pětasedmdesáti let společně vytvořili několik menších prstenů. Tehdy se možná Sauron vrátil do Mordoru, protože Celebrimbor pracoval až do roku 1590 sám na třech největších prstenech; byly jimi Narya, Nenya a Vilya (Prsteny ohně, vody a vzduchu). Brzy poté ukoval Sauron v ohních Orodruiny Vládnoucí prsten. Když si uvědomil, že jeho klamy byly odhaleny, rozhodl se s elfy svést válku, aby je potrestal, dobyl prsteny a utvrdil své panství. Sto let budoval svou armádu. Pak, v roce 1695 napadl Eregion. Gil-galad vyslal Elronda s pomocí Ost-in-Edhilu, avšak než stačili v roce 1697 dorazit, byl Celebrimbor zabit a město padlo. Elrondovým vojskům přispěli na pomoc Khazad-dum, a Lórinand, avšak bylo jich příliš málo na to, aby Saurona vypudili, a Elrond ustoupil se zbylými elfy na sever a vybudoval útočiště Imladris.
Sauron stále ještě neměl, po čem toužil. Získal sice většinu menších prstenů, avšak Tři velké prsteny byly mimo jeho dosah. Začal dobývat Eriador a připravovat se na útok do Lindonu. V roce 1699 ovládala jeho vojska celou zemi, Roklinka byla obklíčena a Sauron si říkal "Pán Země". Elfové odplouvali na západ - odcizení mezi nimi a lidmi v té době ještě nezačalo, a tak přišla nečekaně pomoc z Númenoru. Oddíly Númenorejců se spojily s lindonskými elfy a společně osvobodili Eriador.
Když pak Sauron přiměl Númenorejce, aby se sami zničili a jejich říše byla skutečně zničena, jeho duch se vrátil do Mordoru a doufal, že teď už mu nebude stát nic v cestě k absolutní moci nad Středozemí. Avšak ne všichni Númenorejci podlehli Sauronovým lžím, a ti, kteří odolali, byli ušetřeni strašné zkázy. Elendil se svými syny a jejich lidem zřídili v roce 3320 Druhého věku říše ve vyhnanství Arnor a Gondor.

o elfech

7. února 2010 v 17:02 | Terezija |  elfové

Elfové

Po dlouhé roky žili Valar blaženě ve světle Stromů za Amanskými horami, ale v celé Středozemi bylo příšeří pod hvězdami. Když svítily Lampy, začal tam růst, který se nyní zastavil, protože všude byla opět tma. Nejstarší živé věci však již vznikly: v mořích velké chaluhy a na zemi stín velkých stromů, v údolích pahorků oděných nocí staří a silní a temní tvorové. Do oněch zemí a lesů přicházeli Valar zřídka - kromě Yavanny a Oromëho. Yavanna se tam procházela ve stínech a truchlila, protože se zastavil slibný růst Jara Ardy. A uspala mnohé, co na Jaře vzešlo, aby to nestárlo, ale čekalo na čas probuzení, který ještě přijde.
Na severu však budoval svou sílu Melkor a nespal, ale bděl a pracoval; zlí tvorové, které zkazil, chodili po světě a temné dřímající lesy obývaly nestvůry a děsivé přízraky. A v Utumnu k sobě shromáždil své démony, duchy, kteří k němu přilnuli v prvních dnech jeho skvělosti a stali se mu nejpodobnějšími ve zkaženosti: srdce měli ohnivá, ale oděni byli tmou, šla před nimi hrůza a měli plamenné biče. V pozdějších dnech se jim ve Středozemi říkalo balrogové. V tom temném čase vypěstoval Melkor mnoho jiných zrůd rozličných tvarů a druhů, které dlouho soužily svět, a jeho říše se rozprostírala stále jižněji po Středozemi.
Melkor také postavil pevnost a zbrojnici nedaleko severozápadního břehu moře, aby vzdorovala možnému útoku z Amanu. Té pevnosti velel Melkorův pobočník Sauron a jmenovala se Angband.
Čas neúprosně kvapil, a Valar si začali uvědomovat, že se blíží čas příchodu Ilúvatarových dětí. Uvědomovali si také vzrůstající sílu Melkora a zla, které ve Středozemi zasel. Tu Yavanna promluvila před Valar a řekla: "Hodina se blíží a v tomto věku se zjeví naše naděje a Děti procitnou. Máme tedy nechat jejich sídelní země zpustlé a plné zla? Mají chodit ve tmě, zatímco my máme světlo? Mají nazývat pánem Melkora, zatímco Manwë sedí na Taniquetilu?"
A Tulkas vykřikl: "Pusťme se rychle do války! Neodpočívali jsme příliš dlouho po boji a není už naše síla obnovena? Bude s námi věčně soupeřit jeden jediný?"
Na Manwëho pokyn však promluvil Mandos a řekl: "V tomto věku opravdu přijdou Ilúvatarovy děti, ale ještě nepřicházejí. Navíc je souzeno, že Prvorození přijdou za tmy a nejdříve pohlédnou na hvězdy. Velké světlo bude k jejich úpadku. V nouzi budou vždycky vzývat Vardu."
Nato Varda odešla z rady a započala veliké dílo, největší ze všech děl Valar od příchodu do Ardy. Vzala stříbrnou rosu z kádí Telperionu a udělala z ní nové a jasnější hvězdy, než přijdou Prvorození. Vzala také mnoho jiných prastarých hvězd a sestavila je ve znamení na nebesích Ardy.
Vypráví se, že právě když Varda dokončila svou práci (a byla dlouhá), když poprvé vykročil na oblohu Menelmacar a modrý oheň Helluinu zakmital v mlhách nad okrajem světa, v tu hodinu procitly Děti země, Ilúvatarovi Prvorození. U hvězdného jezera Cuiviénenu, Vody probuzení, vstali z Ilúvatarova spánku, a když bydleli ještě mlčky u Cuiviénenu, jejich oči nejdříve ze všeho spatřily nebeské hvězdy. Proto vždy milovali hvězdný svit a ctili Vardu Elentári nade všechny Valar.
V proměnách světa byly tvary země i moří rozbity a předělány; řeky si nezachovaly svůj směr a hory nezůstaly nepohnuté a ke Cuiviénenu není návratu. Mezi elfy se však říká, že ležel daleko na východě Středozemě, směrem na sever, a že to byla zátoka vnitrozemského moře Helcaru; a to moře stálo tam, kde bývaly kořeny Illuinu, než jej Melkor vyvrátil. Teklo tam mnoho vod z vysočiny na východě a první zvuk, který elfové slyšeli, byl zvuk tekoucí vody a zvuk vody padající přes kamení.
Dlouho bydleli ve svém prvním domově u vody pod hvězdami, s úžasem chodili po Zemi a začali vytvářet řeč a pojmenovávat všechno, čeho si všimli. Sami sobě říkali Quendi, totiž ti, kteří mluví hlasem, protože zatím se nesetkali s žádným jiným živým tvorem, který by mluvil nebo zpíval.
Jednou Oromë náhodou vyjel lovit na východ. U břehů Helcaru zahnul na sever a projel pod stíny Orocarni, Východních hor. Tu náhle Nahar silně zaržál a stanul. Oromë se podivil a seděl mlčky a zdálo se mu, že v tichu země slyší z dálky zpívat mnoho hlasů.
Tak tedy Valar nakonec je náhodou našli ty, které tak dlouho očekávali. A při pohledu na elfy byl Oromë jat údivem, jako by to byly bytosti náhle, úžasně a nepředvídatelně vzniklé...
Zpočátku byly Ilúvatarovy Starší děti silnější a větší než později, ale sličnější nebyly, protože krása Quendi ve dnech jejich mládí sice přesahovala všechnu jinou krásu, jíž dal Ilúvatar vzniknout, ale nezanikla, žije na Západě a obohatila se žalem a moudrostí. A Oromë si Quendi zamiloval a pojmenoval je v jejich vlastním jazyce Eldar, hvězdný lid; potom však to jméno nosili jen ti, kteří ho následovali cestou na Západ.
Mnozí Quendi se však Oromëho příchodu zděsili, a to bylo Melkorovo dílo. Melkor si totiž první povšiml, že se Quendi probudili, a poslal stíny a zlé duchy, aby je špehovali a přepadali. Tak se stalo, že několik let před příchodem Oromëho stačilo, aby se někdo z elfů zatoulal buď sám, nebo v malé skupince, a často zmizeli a nikdy se nevrátili. Quendi říkali, že je chytil Lovec, a báli se.
A tak když Nahar zaržál a Oromë mezi ně skutečně přišel, někteří Quendi se skryli, někteří uprchli a ztratili se. Ale ti, kteří měli odvahu a zůstali, brzy postřehli, že Velký jezdec není žádný přízrak ze tmy; ve tváři měl totiž světlo Amanu a všichni nejušlechtilejší elfové k němu byli přitahováni.
Ale o těch nešťastnících, které polapil Melkor, se ví pramálo jistého. Přesto se moudří z Eressëi věří, že všichni Quendi, kteří padli Melkorovi do rukou, byli uvězněni a pomalým uměním krutosti byli zkaženi a zotročeni, a tak vypěstoval Melkor ohavné plemeno skřetů ze závisti k elfům a jim na posměch. Později se stali jejich nejkrutějšími nepřáteli.
Oromë se nějaký čas zdržel mezi Quendi a pak rychle odjel přes zemi a moře do Valinoru a přinesl novinu do Valmaru; a mluvil o stínech, které znepokojují Cuiviénen. Manwë dlouho zamyšleně seděl na Taniquetilu a hledal Ilúvatarovu radu. Pak sestoupil do Valmaru a svolal Valar do Soudného kruhu. "Toto je Ilúvatarova rada v mém srdci", řekl Manwë, "Měli bychom se opět ujmout vlády nad Ardou a osvobodit Quendi z Melkorova stínu."
Tak Valar vyšli z Amanu s válečnou silou a začali válku s Melkorem. Melkor nikdy nezapomněl, že tato válka byla svedena pro elfy a ti že byli příčinou jeho pádu. Ovšem ti na těch činech neměli žádný podíl a málo vědí o jízdě moci Západu proti Severu na počátku svých dnů. Vědí jen to, že se země třásla a sténala, vody se hnuly a na severu byla světla a mohutné ohně. Při těchto mohutných bitvách se tvar Ardy změnil, hory se hroutili a jiné vyvstávali, řeky měnili svůj směr a Velké moře se rozšířilo a prohloubilo. Nakonec byli Melkorovi sluhové poraženi nebo se rozutekli a brány Utumna byly proraženy, ze síní servána střecha a Melkor utekl do nejhlubší jámy. Pak vystoupil Tulkas jako bojovník za Valar, zápasil s ním a porazil ho na hlavu. A Melkor byl spoután řetězem Angainorem, který vyrobil Aulë, byl odveden do zajetí, a svět měl na dlouhou dobu mír. Valar však neobjevili všechny silné kobky a jeskyně, kde zůstalo ještě mnoho zlých bytostí a jiné se rozutekly do tmy a toulaly se pustinami světa.
Potom se Valar opět shromáždili k poradě a rozešli se v názorech. Někteří soudili, že by měli být Quendi ponecháni, ať si chodí po Středozemi, jak je jim libo, a ať svými dary dovednosti uspořádají všechny země a zahojí jejich rány. Většina však se o Quendi bála v nebezpečném světě uprostřed klamů hvězdného šera; navíc si zamilovali krásu elfů a toužili po jejich společnosti. Proto nakonec Valar pozvali Quendi do Valinoru, aby se navždy shromáždili u kolen Mocností ve světle Stromů, a Mandos přerušil mlčení slovy: "Tak je souzeno." Z toho pozvání vzešlo mnoho běd, které později nastaly.
Elfové však zprvu nechtěli uposlechnout pozvání, protože zatím viděli všechny Valar kromě Oromëho jen rozlícené, když šli do války, a děsili se jich. Proto k nim byl opět poslán Oromë a vybral mezi nimi vyslance, aby šli do Valinoru a mluvili za svůj lid; byli to Ingwë, Finwë a Elwë, kteří byli později králi. Přišli a naplnila je bázeň před slávou a majestátem Valar a velmi zatoužili po světle a nádheře Stromů. Pak je Oromë odvedl zpátky do Cuiviénenu, oni promluvili před svým lidem a radili jim, aby uposlechli pozvání Valar a přestěhovali se na Západ.
Tu došlo k prvnímu dělení elfů. Příbuzní Ingwëho a většina příbuzných Finwëho a Elwëho byli získáni slovy svých pánů a byli ochotni odejít s Oromëm; ti byli od té doby známi jako Eldar. Mnozí však pozvání odmítli, dali přednost hvězdnému svitu a širým prostorám Středozemě před pověstí o Stromech; to jsou Avari, Neochotní; oddělili se v tom čase od Eldar a setkali se, až když uplynulo mnoho věků.
Eldar se nyní připravovali n velký pochod ze svých prvních domovů na východě. Uspořádali se do tří zástupů. Nejmenší zástup se vydal na cestu první a vedl je Ingwë, nejvyšší pán celého elfského rodu. Vstoupil do Valinoru, sedí u nohou Mocností a všichni elfové ctí jeho jméno; nikdy se však nevrátil a nepohlédl již na Středozem. Jeho lid byli Vanyar neboli Sliční elfové, milovaní Manwëho a Vardy, a jen málo lidí s ním mluvilo.
Potom šli Noldor, jejichž jméno sluje moudrostí, lid Finwëho. Jsou to Hloubavý elfové, přátelé Aulëho; prosluli v písních, protože dlouho a bolestně bojovali a lopotili se v dávných severních zemích.
Největší zástup elfů šel poslední a jmenují se Teleri, protože se cestou loudali a nebyli zcela rozhodnuti přejít ze šera do světla Valinoru. Měli velkou zálibu ve vodě a ti, kteří nakonec došli na západní pobřeží, si zamilovali moře. Proto se v zemi Aman stali Mořskými elfy, Falmari, neboť provozovali hudbu u narážejících vln. Měli dva pány, protože jejich počet byl veliký: Elwëho Singolla (což značí Šedoplášť) a jeho bratra Olwëho.
To byly tři rody Eldalië, které posléze došli na Nejzazší západ ve dnech Stromů a říká se jim Calaquendi, Světlí elfové. Ale byli i jiní Eldar, kteří sice vyrazili na pochod k západu, ale na dlouhé pouti se ztratili, odbočili nebo zůstali na pobřeží Středozemě; ti byli vesměs z rodu Teleri. Bydleli u moře nebo se toulali po lesích a horách světa, a přece byla jejich srdce obrácena k Západu. Těm elfům říkají Calaquendi Úmanyar, protože nikdy nedošli do země Aman a do Blažené říše, ale Úmanyar i Avari jsou společně nazýváni Moriquendi, Temní elfové, protože nikdy nespatřili Světlo, které bylo dříve než Slunce a Měsíc.


Drúadané

7. února 2010 v 17:00 | Terezija |  jiné rasy

Drúadané

Starý Národ

Historikové v Gondoru věřili, byli vůbec prvními lidmi, kteří překročili Anduinu. Věřilo se, že přišli ze zemí jižně od Mordoru, ale než došli na pobřeží Haradwaithu, zabočili na sever do Ithilienu, a když nakonec našli cestu přes Anduinu (pravděpodobně poblíž Cair Androsu), usídlili se v údolích Bílých hor a v lesnatých zemích na jejich severním úpatí. "Byl to skrývavý lid, podezřívavý vůči ostatním lidem, kteří je od nepaměti pronásledovali a soužili, a putoval na západ, hledaje zemi, kde by se mohl skrýt a mít pokoj."
"Púkelové", jak jim také říkali, obývali v Prvním věku Bílé hory (z obou stran). Když ve Druhém věku začali Númenorejci obsazovat pobřežní země, přežívali v horách na mysu Andrast, který Númenorejci nikdy neobsadili. Jiný ostatek přežil na východním konci pohoří v Anórienu. Na konci Třetího věku se věřilo, že tito, početně velmi redukovaní, jsou jediní, kteří přežili; proto se tomu druhému kraji říkalo Drúwaith Iaur aneb "Stará divočina púkelů". Zůstal "divočinou" a lidé z Gondoru ani Rohanu jej neobývali, a málokdo do něj vůbec vkročil. Lidé z Anfalasu však věřili, že tam dál bydlí nějací z dávných "Divokých lidí".
Na konci Prvního věku provázela Halethin lid vysídlená větev Drúadanů a bydlela s nimi v lese Brethilu. Většina jich však zůstala v Bílých horách, přestože je pronásledovali lidé, kteří přišli později a kteří se vrátili do služeb Temnoty.
Haletin lid byl cizí ostatním ostatním Atani a mluvil odlišným jazykem; přestože se s nimi sdružil ve spojenectví s Eldar, zůstával samostatným lidem. Mezi sebou se drželi svého vlastního jazyka, a přestože se z nutnosti naučili sindarštině, aby se domluvili s Eldar a ostatními Atani, mnozí v ní zadrhávali a někteří z těch, kdo zřídka překračovali hranice svých lesů, ji nepoužívali vůbec. Neradi přijímali nové věci nebo obyčeje a zachovali mnoho zvyklostí, které se zdáli Eldar a ostatním Atani zvláštní. Měli s nimi také málokdy co činit, leda ve válce. Přesto byli ctěni jako věrní Drúadanský les na mapěspojenci a a obávaní válečníci, třebaže družiny, které vysílali do boje za hranice, byly malé. Byli až do svého konce malým nárůdkem, jemuž šlo hlavně o zabezpečení vlastních lesních zemí, a vynikali ve válčení v lese. Ani skřeti, kteří na to byli zvláště vycvičeni, se dlouho neodvažovali přiblížit se k jejich hranicím. Jednou ze zvláštností bylo, že mnozí z jejich válečníků byly ženy, ačkoli jen málo jich chodilo bojovat do velkých bitev za hranicemi. Tento zvyk byl zjevně starobylý; jejich náčelnice Haleth totiž byla známá Amazonka s vybranou ženskou tělesnou stráží.
Nejpodivnějším zvykem Halethina lidu bylo, že mezi nimi žili lidé zcela jiného druhu, jaké ani beleriandští Eldar, ani ostatní Atani ještě nikdy neviděli. Nebylo jich mnoho, snad pár stovek, žili odděleně v rodinách nebo malých kmenech, ale v přátelství, jako členové téhož společenství. Halethin lid je nazýval jménem drug, což bylo slovo z jejich vlastního jazyka. V očích elfů a jiných lidí byli nevzhlední: byli nevysocí (měřili asi čtyři stopy), ale velmi rozložití, s těžkým zadkem a krátkýma tlustýma nohama; v širokém obličeji měli hluboko vpadlé oči s huňatým obočím, zploštělý nos a většině nerostly žádné vousy, až na hrstku mužů (kteří byli pyšní na svou výjimečnost), kteří měli ocásek černých chlupů uprostřed brady. Tvářili se většinou neproniknutelně. Nejpohyblivější byla jejich široká ústa a pohyb jejich ostražitých očí se dal pozorovat jedině zblízka, protože byly tak černé, že nebylo možno rozeznat zornice. V hněvu však rudě zaplály. Hlas měli hluboký a hrdelní, ale jejich smích byl překvapením: byl bohatý a zvučný a rozesmával v odezvu každého, kdo jej slyšel, elfy i lidi, svou čirou veselostí, nenakaženou pohrdáním ani záští. V míru se často smáli při práci i při hře, když by si jiní lidé zpívali. Dovedli však být neúprosnými nepřáteli, a když se do ruda rozpálili zlostí, ochládali jen pomalu, přestože jejich hněv se neprojevoval jinak než světlem v očích; bojovali totiž mlčky a nejásali, když zvítězili, dokonce ani nad skřety, jedinými tvory, k nimiž chovali nesmiřitelnou nenávist.
(Nepřátelsky naladěným osobám, které je dobře neznaly, a proto prohlašovaly, že Morgoth musel vypěstovat skřety z nějakého takového základu, Eldar Drúadanský les v mlzeodpovídali: "Není pochyby, že Morgoth vypěstoval skřety z různých druhů lidí, protože sám nemůže stvořit nic živého, ale Drúadané museli jeho Stínu uniknout; jejich smích a smích skřetů se totiž od sebe liší jako světlo Amanu od tmy Angbandu." Někteří si přesto myslili, že tam bylo vzdálené příbuzenství, jež by vysvětlovalo jejich mimořádné nepřátelství. Skřeti a Drugové pohlíželi jedni na druhé jako na odpadlíky.)
Možná by se zdálo, že předkové hobitů ve Třetím věku museli být právě Drúadané, ale nebylo tomu tak. Měli totiž docela jinou tělesnou stavbu a vzhled. Drúadané byli vyšší, rozložitější a silnější. Ve tváři byli nehezcí (podle běžných lidských měřítek), a zatímco hobiti měli vlasy hojné (i když krátké a kudrnaté), Drúadané měli na hlavě vlasy řídké a rovné a na nohou neměli žádné chlupy. Někdy byli veselí stejně jako hobiti, měli však v sobě i cosi drsnějšího a dovedli být sardoničtí a neúprosní; a měli - nebo se jim připisovaly - zvláštní čarodějné schopnosti. Navíc byli lidem střídmým, jedli skromně i v době hojnosti a nepili nic než vodu. V některých ohledech se podobali spíš trpaslíkům: tělesnou stavbou, vzrůstem a vytrvalostí, svou zručností v opracovávání kamene, svou drsnou povahovou složkou a svými zvláštními schopnostmi. Avšak "čarodějné" umění, které se připisovalo trpaslíkům, bylo docela jiné; a trpaslíci byli mnohem drsnější a také dlouhověcí, kdežto Drúadané měli ve srovnání s jinými lidmi krátký život.
V ranějších dobách bývali velmi užiteční těm, mezi nimiž sídlili, a byli velmi vyhledáváni; málo jich ovšem opustilo zemi Halethina lidu. Dovedli obdivuhodně stopovat všechno živé a učili přátele svému umění, jak mohli; jejich žáci se jim však nevyrovnali, protože Drúadané používali svůj čich jako honicí psi, jenže navíc měli i bystrý zrak. Chlubili se, že z návětrné strany zvětří skřeta na větší vzdálenost, než jej jiní lidé uvidí, a že ho dokážou sledovat podle pachu celé týdny, pokud nejde tekoucí vodou. Jejich znalost toho, co roste, se téměř vyrovnala znalosti elfů (přestože se od nich neučili), a říká se, že po přestěhování do nového kraje zakrátko věděli o všem, co tam rostlo, ať to bylo velké nebo nepatrné, pojmenovali, co bylo pro ně nové, a rozpoznali, co je jedovaté, nebo co se hodí k jídlu.
Měli zákon proti používání všech jedů proti jakýmkoli živým tvorům, i těm, kteří jim ublížili - kromě skřetů, jimž opláceli jejich otrávené střely ještě smrtonosnějšími.
Byli lidem lesním a stačilo jim žít ve stanech nebo přístřešcích postavených zlehka okolo kmenů velkých stromů, protože byli otužilé plemeno. Podle vlastního vyprávění ve své dřívější domovině používali jeskyně v horách, hlavně však jako skladiště. Jako obydlí je používali jen v krutém nečase. Podobná útočiště měli v Beleriandu, kam se v době bouří nebo v kruté zimě uchylovali všichni kromě těch nejotužilejších; tato místa byla střežena a nebyli tam vítáni ani jejich nejbližší přátelé z Halethina lidu.
Drúadané neměli stejně jako ostatní Atani žádnou formu písma, dokud se nesetkali s Eldar; nikdy se však nenaučili eldarským runám ani písmům. Sami nevymysleli nic bližšího písmu než určitý počet znaků, vesměs jednoduchých, jimiž označovali stezky a předávali informace a varování. Zdá se, že v dávné minulosti měli malé pazourkové nástroje k vyškrabování a vyřezávání a používali je stále, přestože Atani znali kovy a základy kovářství, ještě než přišli do Beleriandu, neboť kovy byly těžko dostupné a kované zbraně a nástroje velmi drahé. Když se však v Beleriandu dík společenství s Eldar a obchodu s trpaslíky z Ered Lindon tyto věci stali běžnějšími, Drúadané projevili velké nadání v dřevořezbě a kamenosochařství. Již znali barviva, vesměs rostlinného původu, a kreslili obrázky a vzory na dřevo nebo na ploché kamenné povrchy; někdy oškrabovali dřevěné suky do podoby obličejů, které se daly pomalovat. Avšak s ostřejšími a silnějšími nástroji se vyžívali ve vyřezávání postav lidí a zvířat, ať to byly hračky a ozdoby nebo velké sochy. Ti nejzručnější je uměli dělat jako živé. Sochy byly někdy zvláštní a fantastické, někdy budily i strach: mezi drsné žerty, na něž používali své umění, patřila výroba postav skřetů, které stavěli na hranice země a kteří byli zobrazeni, jako když odtamtud se zděšeným řevem utíkají. Dělali také sochy sebe samých a stavěli je na východiště cest nebo do zatáček lesních pěšin. Říkali jim "strážní kameny"; nejpozoruhodnější stály u Brodů přes Teiglin. Každý představoval Drúadana v nadživotní velikosti, jak těžce dosedá na mrtvého skřeta. Tyto postavy nesloužili jen jako urážka jejich nepřátel; skřeti se jich totiž báli a věřili, že v sobě mají zlobu Oghor-hai (jak říkali Drúadanům) a že se s nimi mohou dorozumívat. Proto se jich málokdy odvážili dotknout nebo se je pokusit zničit, a pokud nešli ve velké tlupě, u "strážního kamene" se obraceli zpět a dál nešli.Drúadanský les
Z vlastností tohoto zvláštního lidu byla snad nejpozoruhodnější jejich schopnost naprosto mlčet a nehýbat se. Tak dokázali sedět i mnoho dní po sobě se zkříženýma nohama, ruce na kolenou nebo na klíně, oči zavřené nebo sklopené k zemi. Říká se, že Drúadané tak často sedávali v době zármutku či ztráty, avšak někdy jen pro potěšení z přemýšlení nebo plánování. Tuto nehybnost však uměli využívat i na stráži; pak seděli nebo stáli skrytí ve stínu, a třebaže se snad zdálo, že mají oči zavřené nebo hledí do prázdna, neuniklo jim nic, co se dělo nebo co přišlo do jejich blízkosti. Tato nespatřená bdělost byla tak intenzívní, že ji vetřelci mohli cítit jako nepřátelskou hrozbu a ve strachu ustupovali, ještě než dostali výstrahu. Pokud ovšem šlo o něco zlého dál, vydali na znamení ostrý hvizd, který osoby v blízkosti až bolel a nesl se do dálky. Služba Drúadanů jako strážných byla Halethiným lidem v dobách nebezpečí velmi ceněna; když takové strážné nemohli sehnat, stavěli si u domů postavy vytesané do jejich podoby, a věřili že (jsouce pro tento účel vyrobeny samotnými Drúadany) budou v sobě mít něco z hrozivosti živých mužů.
Drúadany měli opravdu rádi a důvěřovali jim, mnozí z Halethina lidu však přesto věřili, že mají nadpřirozené a čarodějné schopnosti; některé z jejich podivuhodných příběhů o takových věcech vyprávěli...
Eldar jim říkali Drúadané a řadili je mezi Atani, protože bývali za svého života velmi milováni. Žel, nežili dlouho a vždy jich bývalo málo a měli velké ztráty ve svém válčení se skřety, kteří jim jejich nenávist opláceli a s rozkoší je lapali a mučili. Když Morgothova vítězství zničila všechny říše a pevnosti elfů i lidí v Beleriandu, říká se, že se ztenčili na několik rodin, převážně žen a dětí, a někteří nakonec hledali útočiště v ústí Sirionu.
V letopisech Númenoru se říká, že tomuto ostatku bylo dovoleno plout s Atani přes moře a že v míru nové země se jim dařilo a opět jich přibylo, avšak války se již nezúčastnili, protože měli hrůzu z moře. Co se s nimi stalo později, je zaznamenáno v jedné z mála pověstí, jež přetrvaly Pád, příběhu o prvních plavbách Númenorejců zpět do Středozemě, známém jako Námořníkova žena. V opisu napsaném a dochovaném v Gondoru je písařská poznámka k pasáži, v níž je zmínka o Drúadanech v domácnosti krále Aldariona Námořníka: vypráví se tam, že Drúadané, kteří byli vždy známi svou zvláštní předvídavostí, byli znepokojeni, když slyšeli o jeho plavbách, předvídali, že z nich vzejde zlo, a prosili ho, aby už nejezdil. Nenaslouchal jim, neboť ho ke změně dráhy nepřemluvil ani otec, ani manželka, a Drúadané odešli celí rozrušení. Od té doby Númenorejští Drúadané zneklidněli, a přes svůj strach z moře prosili jeden, dva i tři najednou, aby je velké lodě, které se plavily k severozápadním břehům Středozemě, vzaly na palubu. Když se někdo ptal: "Proč chcete odjet, a kam ?" odpovídali: "Velký ostrov už nám pod nohama nepřipadá pevný a chceme se vrátit do zemí, odkud jsme přišli." Tak se během let jejich počet opět ztenčoval, a když Elendil unikl při Pádu, nezbýval už žádný: poslední prchli ze země, když tam byl přivezen Sauron.
V minulých věcích nic nedbali na Velkého temného (Morgotha) ani se později nespojili se Sauronem; nenáviděli totiž všechny nájezdníky z Východu. Říkali, že z Východu přišli vysocí muži, kteří je vyhnali z Bílých hor, a ti byli srdcem zlí. Možná ještě za dnů Války o Prsten někteří z lidu Dru zůstávali v horách Andrastu, západního výběžku Bílých hor, avšak gondorský lid znal jen pozůstatek v anórienských lesích.

Gondor

7. února 2010 v 16:53 | Terezija |  místa

Gondor

Jižní království, Kamenná země, Království Dúnadanů

Bylo založeno Isildurem a Anárionem, Elendilovými syny po Pádu Númenoru (konec D.v.). Gondor je sesterským královstvím Arnoru, který založil sám Elendil.
Gondor se nacházel západně od Mordoru a rozléhal se od Belfalasu přes Lamedon, Lebennin, Lossarnach až po Severní Ithilien. V sindarštině jméno Gondor znamená "Kamená země", což bylo odvozeno od sindarského gond (kámen) a (n)dor (země). Hypotetický quenyjský název je Ondonórë. Gondor spolu s Arnorem bývají nazývány Královstvími Dúnadanů ve Vyhnanství. mapka Gondoru

Minas Tirith

3. února 2010 v 18:37 | Terezija |  místa

Minas Tirith

Strážní věž, neboli Minas Anor, Věž slunce

Bylo to město v Gondoru na úpatí hory Mindolluiny, založené roku 3320 Druhého věku(D.v.) Elendilem Věrným a jeho syny (po Pádu Númenoru). Původně se ale jmenovalo Minas Anor, "Věž Slunce", jako protějšek města Minas Ithil(Věž Měsíce), které stálo na úbočí Ephel Dúath.
Kolem města se rozprostírala nížina Pelennor. Roku 2 Třetího věku(T.v.) zde Isildur zasadil semenáček Bílého stromu, jako připomínku Západních zemí. 420 T.v. bylo město přestavěno králem Ostoherem. V roce 1636 T.v., kdy byl Gondor zpustošen velkým morem, zahynul i Bílý strom. O čtyři roky později přemístil král Tarondor královský dvůr z Osgiliathu do Minas Anor, kde také zasadil nový semenáček Bílého stromu. Roku 1900 T.v. nechal král Calimehtar postavit slavnou Bílou věž.
Roku 2002 T.v. padla Minas Ithil pod vládu nazgulů a byla nazvána Minas Morgul. Osgiliath byl později pobořen a opuštěn, jeden z palantírů uložený ve městě se ztratil. V důsledku toho se stala Minas Tirith metropolí Gondoru. 2043 T.v. nastupuje poslední král Eärnur a město je přejmenováno na Minas Tirith - "Strážní věž". Roku 2050 T.v. odešel Eärnur do Minas Morgul bojovat s pánem nazgulů a byl ztracen. Od té doby vládli Gondoru Správci, z nichž byl první Mardil. V roce 2510 daroval správce Cirion zemi Calenardhon králi Seveřanů z Éothéodu, Eorlovi Mladému, za pomoc v bitvě.
Roku 2698 T.v. správce Ecthelion I. přestavěl i Bílou věž. 2852 T.v. zemřel správce Belecthor II. a také uhynul Bílý strom; žádný semenáček nebylo možno nalézt. V roce 3019 T.v. proběhla před branami města největší bitva Třetího věku, bitva na Pelennorských polích, kde bojovalo vojsko Gondoru a jeho spojenců z Rohanu proti armádě Jižanů a Morgulskému vojsku pod vedením Pána nazgulů, který v této bitvě zahynul.
Posledním vládnoucím správcem byl Denethor II. Po válce bylo město obnoveno jako královské sídlo králem Elessarem(Aragorn, syn Arathornův). Byl též nalezen semenáček Bílého stromu na hoře Mindolluině, který byl opět zasazen před Bílou věží.
Minas Tirith