spřátelení - >thisss<

Rekalmy - >thisss<

dějiny Hobitů

25. prosince 2010 v 21:42 | Terezija |  Hobiti

Dějiny
Hobitů

Zmapovaná a zaznamenaná historie hobitů se začíná až rokem 1601 Třetího slunečního věku, neboť v době, kdy povstali lidé (a hobiti), bylo mnoho válek a velkých činů, v nichž bojovaly o prvenství mocné síly a plemena. V zápase o nadvládu se nevěnovala pozornost onomu drobnému nárůdku, jež se sám raději stranil záležitostí Velkých lidí. I samotní hobité nepovažovali za důležité zaznamenávat svou minulost - láska k učenosti (s výjimkou rodosloví) nebyla mezi nimi vůbec běžná, ale ve starých rodinách se našli i tací, kteří dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali zprávy o starých časech a dalekých krajích od elfů, trpaslíků a lidí. Hobití vlastní záznamy začínaly až po osídlení Kraje a jejich nejstarší pověsti téměř nezasahovaly za časy jejich Putování. O svém původním domově nevěděli hobiti za Bilbových časů už vůbec nic...
Hobiti byli od přírody mírumilovní a měli velké štěstí, že našli zemi, jež byla stejně pokojná jako úrodná.
A tak je postihl jen Velký mor v roce 1636, který zahubil všechny eriadorské národy, a pak až v roce 2747 došlo v Kraji k prvnímu ozbrojenému střetnutí. Byl to malý skřetí nájezd, který hobiti velkolepě pojmenovali Bitva na Zeleném poli. Mnohem vážnější byla Dlouhá zima v roce 2578 a dva roky hladu, jež následovaly. Přesto ve srovnání s jinými národy Středozemě dlouho žili v míru. Když je jiné národy viděly, považovaly je za bezvýznamné. Hobiti zase neusilovali o velké bohatství ani moc jiných. Jejich omezenost se prokázala jako jejich síla, protože zatímco větší a mocnější národy okolo nich padaly, hobiti dál tiše žili v Kraji a obdělávali půdu. Městečka a osady byly rozprostřeny po celém Kraji: Hobitín, Bralův Městec, Velká Kopanina, Ovsířov, Žabovřesky a tucet jiných; hobitům se po jejich způsobu dařilo docela dobře.
Až do třicátého století Třetího slunečního věku se nedá mluvit o proslulých hobitech. Do té doby bylo totiž celé plemeno ve velkém světě skoro úplně neznámé. Hobiti ovšem měli své vlastní slavné osobnosti. V příbězích z Kraje byli prvními hobity známými jménem plavínští bratři Marko a Blanko, kteří převedli hobity z Hůrky přes Most kamenných oblouků do Kraje. Tuto zem jim udělili eriadorští Dúnadani, jejichž králi hobiti opláceli formální poslušností. V roce 1979 zmizel ze Severu poslední arnorský král a byl zřízen úřad Vladyky Kraje. Prvním vladykou byl Radda z Blat, z něhož pocházeli všichni vladykové.
Obrem mezi hobity byl Bandobras Bral, který měřil čtyři stopy pět palců a na svém koni statečně vedl svůj lid proti skřetům do Bitvy na Zeleném poli. Tvrdí se, že v boji klackem zabil jejich náčelníka Golfimbula. Pro jeho vzrůst a činy se mu říkalo Bučivoj Bral. Jiný hobit známý svými činy v zemičce Kraji byl Hromželezo Bral, nazývaný Hromželezo II., dvaadvacátý vladyka Kraje, budovatel Velkých Pelouchů ve Velké Kopanině a děd Bandobrase Brala.
Typické pro hobity ovšem je, že snad nejctěnějším hrdinou před Válkou o Prsten byl skromný sedlák Tobold Troubil z Dolan, který ve dvacátém sedmém století jako první pěstoval rostlinu galenas, nazývanou také dýmkové koření. Za tento čin byl slaven a nadšení hobití kuřáci na jeho počest pojmenovali jeden výborný druh tabáku "Starý Toby".
Ve třicátém století Třetího věku se však hobitímu nárůdku dostalo slávy ve velmi reálném smyslu. Do hobitích rukou totiž náhodou padla velká a zlá moc, s níž se zapletl osud všech hobitů.
Prvním hobitem, který získal slávu ve světě, byl Bilbo Pytlík z Hobitína, jehož čaroděj Gandalf a trpasličí král Thorin Pavéza zlákali k vůdčí roli ve výpravě k Ereboru. Toto dobrodružství se líčí v první části "Červené knihy Západní marky". Jsou to vzpomínky, jež Bilbo sám nazval "Cesta tam a zase zpátky", kde jsou pobíjeni zlobři, skřeti, vlci, pavouci a drak. Během onoho dobrodružství vykonal Bilbo Pytlík mnoho činů, jež nedokázali příslušníci silnějších a vzdělanějších plemen, a v hobití povaze se odhalila netušená síla a statečnost.
V tom dobrodružství se vypráví, jak Bilbo Pytlík získal kouzelný prsten, a přestože se to tehdy jevilo málo důležité, tento čin uvedl do nebezpečí všechny obyvatele Středozemě. Bilbo Pytlík, majetný hobit z Kraje, se totiž nevědomky zmocnil dávno ztraceného Jednoho prstenu.
Časem byla totožnost Jednoho prstenu odhalena a prsten přešel k Bilbovu dědici Frodovi Pytlíkovi. Bilbo pak odešel do elfského útočiště Roklinky a tam se věnoval svým literárním zálibám. Kromě svých vzpomínek "Tam a zase zpátky" totiž složil řadu původních básní a sestavil velké učené dílo, třísvazkové "Překlady z elfštiny".
Frodo Pytlík se stal Tím, kdo nese Prsten, v době, kdy se Pán prstenů Sauron chystal k válce s celým světem. V roce 3018 přišel k Frodovi čaroděj Gandalf a vyslal ho na výpravu s Prstenem do Roklinky. Pokud by se celé poslání zdařilo, Jeden prsten by byl zničen a svět zachráněn před Sauronovou nadvládou.
V Roklince se tedy utvořilo Společenstvo Prstenu a Frodovi Pytlíkovi, jenž nesl Prsten, bylo přiděleno osm společníků. Tři ze Společenstva byli také hobiti, jimž byla souzena skoro stejná sláva jako Tomu, kdo nesl Prsten. Jedním z nich byl Frodův osobní sluha Samvěd Křepelka. Samvěd, prostá a věrná duše, nejednou zachránil svého pána i celé poslání a chvíli nesl Prsten sám.
Peregrim Bral, dědic vladyky Kraje, a Smělmír Brandorád, dědic Rádovského pána, byli dalšími hobity ze Společenstva. Během výpravy se Pipin a Smíšek (jak se jim častěji říkalo) stali hosty a "hybateli" entů v lese Fangornu. Smíšek se rovněž stal panošem rohanského krále Théodena a k ohromení všech, spolu se štítonoškou Éowyn, zabil v Bitvě na Pelennorských polích Černokněžného krále Morgulu. Pipin jako člen gondorské stráže bojoval v poslední bitvě před Černou branou a zabil velkého zlobra.
Smíšek a Pipin byli nejurostlejšími hobity v dějinách svého plemene, protože na svých cestách pili entí lektvary, pokrm obrovitých Pastýřů stromů. Tyčili se tedy nad svým lidem a podle lidské míry měli čtyři a půl stopy. Smíšek byl rovněž pozoruhodně učený hobit a sestavil "Rostlinopis Kraje", "Počítání let" a pojednání "Stará slova a jména v Kraji".
Frodo Pytlík, hrdina výpravy s Prstenem, byl také hlavním historikem války, protože sepsal větší část "Červené knihy Západní marky". Historii nazval "Pád Pána prstenů a návrat krále". A přece, ač byl tento skromný a statečný hobit znám jako nejušlechtilejší ze svého národa, Jeden prsten nakonec nezničil on, ale jiný hobit, a to způsobem jak nečekaným, tak neúmyslným.
Byl to Sméagol Glum, jediný hobit, který kdy skutečně propadl zlu. Příběh Sméagola Gluma je nejpodivnější z osudů jeho lidu. Historie Jednoho prstenu totiž vypráví, že býval hobitem statovského původu, který žil v pětadvacátém století Třetího věku poblíž Kosatcových polí. Tam se svým bratrancem Déagolem objevili ztracený Prsten, Sméagol Déagola zavraždil a Prstenu se zmocnil sám. Moc Prstenu mu prodloužila život, ale také ho k nepoznání změnila. Stal se lidožroutem, živil se pokoutními vraždami, nečistým masem, a temný vliv Prstenu ho nutil vyhýbat se světlu. Žil u setmělých tůní a v hlubokých jeskyních. Kůže mu olysala a byla vlhká, tělo měl vyzáblé. Hlavu měl vychrtlou jako lebku, ale oči se mu zvětšily jako oči ryb žijících hluboko v moři; vypoukly, byly však bledé a špatně viděly. Zuby se mu prodloužily jako skřetí tesáky a hobití nohy se rozplácly a vytvořily se na nich blány. Paže se mu prodloužily, ruce zvětšily a naplnily zlou svíravou silou.
"Červená kniha Západní marky" zaznamenává, že Glum (tak se mu totiž v této podobě říkalo pro ošklivý hrdelní zvuk, který vydával) téměř pět století, až do roku 2941, sídlil ukrytý ve slujích pod Mlžnými horami. Tehdy přišel do Glumovy jeskyně hobit Bilbo Pytlík, nepochybně veden sudbou přesahující jeho chápání, a Jeden prsten vzal. Od Bilba přešel Prsten k Frodovi Pytlíkovi. Glum jej po celých osmdesát let od chvíle, kdy unikl z jeho šátravých rukou, nepřestával hledat. Nakonec narazil na samotného Froda. Frodo Pytlík Gluma málem zkrotil, ale Glumova duše byla naprosto propadlá zlu a stále byl živ zradou. Tak se stalo, že v rozhodujícím okamžiku, kdy na Hoře Osudu moc Prstenu dobrého Froda Pytlíka přemohla, přišel na něho Glum a bojoval s ním na hraně Puklin osudu. Svou zlou silou Prsten vydobyl, ale zřítil se se svou drahocenností pozpátku do ohnivých útrob země.
Spojením nejušlechtilejšího a nejzkaženějšího z nejmenšího a nejnepravděpodobnějšího plemene ve Středozemi byl tedy Jeden prsten zničen. Tak byl svět zachráněn před hrůzou věčné tmy, a přestože je hobitů dnes málo, mnoho století Čtvrtého věku žili ve cti a míru díky zásluhám svých krajanů v onom velkém střetnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama